A tak tu šišlám: ať žije išlám!

Respektuji výsledek minaretového referenda ve Švýcarsku. 42,5% voličů, kteří se vyslovili proti zákazu výstavby minaretů, ovšem nepředstavuje výraznou menšinu. Tato část hlasujících si jistě nepřála, aby ve Švýcarsku vyrůstaly minarety jako houby po dešti. Jistě ale ani nechce bořit ty, co už stojí. Navíc se na jejich stranu postavil mj. Vatikán a evropští rabíni. Bylo snad toto referendum vyvoláno na základě roustocí poptávky po výstavbě minaretů?

Nepřeji si islamizaci, ale ani christianizaci Evropy. V tom se shoduji s ostatními blogery (na jejichž články reaguji). V čem se ale lišíme, je pohled na stupeň asimilace islámských imigrantů. Naučit se jazyk země, ve které přistěhovalec žije, je samozřejmostí, ale nutit jej, aby se vzdal svého náboženství, to je nemožné. Jistě, byli bychom ochotni tolerovat, pokud by jej věřící praktikoval u sebe doma. Náboženství je ale věc veřejná – věřící touží sdílet svou víru s ostatními. Jeho uzavřením do skryté komůrky by náboženství ztratilo svůj základní význam.     

Podle mého mínění je třeba bojovat nikoli proti islámu, ale proti jeho radikální odnoži. Jak? Nekompromisně potírat finanční či jakékoliv jiné zdroje podporující radikály. Stejně jako v případě terorismu. Je pravdou, že politik mnohem lépe prodá u svých voličů, pokud zakáže výstavbu minaretů nebo nechá postavit radar. – Uznávám, že prvně zmiňovaný postup je daleko méně hmatatelný, zvláště v případě bezhotovostních finančních transakcí a z pochopitelných důvodů o této činnosti nelze před veřejností hovořit otevřeně a do detailů. Nicméně si myslím, že to je poctivější způsob, který neroztáčí spirálu odplaty. 

Zastávám názor, že Evropa by měla být postavena na sekulárním modelu (ovšem nesmí se jednat o militantní sekularismus, jako např. v Turecku, který naopak podporuje radikály). Evropa podle mne nemůže být ani ”křesťanským klubem” – vlády evropských zemí musí garantovat konfesionální neutralitu, podporovat partnerskou spolupráci mezi státními a náboženskými institucemi a nedovolit, aby šaría či jakékoliv jiné náboženské právo pronikly do práva světského. 

Mnozí argumentují rčením ”when in Rome do as the Romans do” – pokud je Evropan v arabském světě, vždy se přizpůsobuje tamním společenským pravidlům. Platí to opravdu vždy? Přizůsobují se Američané (podporováni svými evropskými spojenci) v Iráku či Afghánistánu? Nesnaží se naopak těmto zemím vštípit západní model demokracie? A nepodporují tím snad radikální síly islámu?

Pak je tu argument se stěžejní pasáží v koránu, která dokazuje militantní charakter islámu. Slyšel jsem ale i tvrzení, že taková pasáž v koránu není. To mne přivádí k otázce, zda, stejně jako bible, také korán neexistuje ve více vydáních. Kdo Vám ale zaručí, které vydání je to správné?

Každý večer k nám do kanceláře chodí uklízet mladá žena zahalená do šátku. Nejprve zaklepe, poté vstoupí s pozdravem ”dobrý večer” (nikoliv ”salam aleikum”) a vynese odpadky. Měl bych jí snad strhnout šátek z hlavy se slovy ”pokud tu chceš uklízet, tak jedině bez šátku, jinak se vrať domů!”? V případě, že by si vybrala druhou možnost, museli bychom si odpadky vynášet sami.